Význam květnatých luk (historie, terminologie, ekologie)
Historie
Největší diverzitu druhů i biotopů představují luční ekosystémy. Většina z nich vznikla historickou hospodářskou činností odlesňováním a získáváním prostoru pro pole a pastviny. Přirozené původní kvetoucí louky se vyskytují nad horní hranicí lesa. Tyto louky byly rozšiřovány do nižších pásem na úkor lesní vegetace a mají charakter polopřirozených luk, které vyžadují značný podíl lidské práce s využitím pastevního hospodářství. V důsledku opouštění těchto forem hospodaření dochází k degradaci a snižování biodiverzity lučních porostů.
Nejstarší konkrétní informace o pěstování květnatých trávníků je možné nalézt v knize Devegetabilibus od Alberta Magnuse z období kolem roku 1260. Z pozdního středověku jsou dochovány obrazy zobrazující panu Marii s jezulátkem, sedící na rozkvetlé louce v zahradě, ohrazenou zdí nebo plotem. Tento typ zahrady, tzv.Hortus conclusus byl od 14. století vyhrazen pro mariánská vyobrazení.
V renesanci se zahradní umění se vrací ke starým antickým vzorům římských zahrad a rozkvetlé louky se staly součástí tzv. locus amoenus – líbezného místa. Architekt a humanista Leon Battista Alberti vypracovává ve Florencii kolem roku 1458 první pravidla pro zahrady podle antického vzoru ve svém architektonickém traktátu Deset knih o architektuře (De re aedificatoria libri X), ve kterém čerpá z prací antického architekta Vitruvia. Popisuje pravidla pro zahradní umění, v nichž vychází převážně z dopisů Plinia mladšího. Podle tohoto autora má být vila v zahradě postavena na vyvýšeném místě umožňujícím výhled do krajiny, musí být snadno lehce dostupná v příjemném prostřední kvetoucích luk a čistých pramenů.
V přísně formálním období baroka zahradní architektura rozvolněný vzhled přirozené louky nevyužívala, ale následně byla tato potlačení přírodních prvků násobně vykompenzována na poč. 18. století v Anglické krajinářské škole. Skrzemalby C. Lorraina, nebo N. Poussina, kteří na svých plátnech zachycovali představy dokonalé, heroické krajiny, se do krajinářské zahrady promítla antika. Prostřednictvím slavných architektů došlo ke zformování zcela nové krajiny tvořené systémem přírodních prvků, včetně rozsáhlých kvetoucích luk. Na tomto stylu se podíleli např. William Kent, Lancelot Brown a William Robinson, který přišel s nekonvenčním využitím travin a bylin v zahradní architektuře. Při svém neformálním pojetí výsadeb v podstatě stanovil zásady zakládání a pěstování přírodních zahrad (The wild garden) neboli v dnešním názvosloví využití „přírodě blízkých vegetačních prvků“ v těch částech zahrad, které vykazovaly extrémnější stanovištní podmínky.
S přírodě podobnými vegetačními prvky začínalo pracovat již celkem běžně od 20. let 20. století v Německu a 30. let 20. století v Nizozemí. Ve Velké Británii se zájem o zakládání přírodě podobných vegetačních prvků (angl. native habitat planting) začal projevovat až v 80. - 90. letech 20. století vlivem snahy o snižování nákladů na zakládání a údržbu klasicky zahradnicky koncipovaných ploch zeleně.
Problematice zakládání a obnovy druhově pestrých krajinných porostů a jejich návratu do krajiny je v České republice věnována pozornost přibližně od poloviny devadesátých let minulého století. Postupně začal klesat význam produkční funkce travních porostů a projevil se zájem o druhově bohaté směsi cenné pro stabilitu ekosystému. Zároveň se zvyšováním povědomí obyvatelstva o životním prostředí, významu krajiny a biodiverzity roste i v řadách laické veřejnosti zájem o zakládání druhově pestrých krajinných porostů v okolí vlastního obydlí a rozšiřují se druhově pestré pastevní plochy pro chov ovcí, koz a koní.
Terminologie
Druhově pestré porosty jsou v zahradní architektuře ne zcela výstižně nazývány termínem „Květnatá louka“, což je dle ČSN 839 001původní přirozený, záměrně založený nebo přísevem upravený travní porost s výrazným podílem dvouděložných bylin. Nepřesná terminologie v praxi způsobuje nedorozumění mezi investorem a zahradním architektem, protože podnázvem květnatá louka si laik logicky představí bohatě, téměř dekorativně, kvetoucí porost, zatímco termín „Druhově pestrý porost“, coby přírodě blízký vegetační prvek, zahrnuje nesmírnou škálu typů společenstev, od bohatě kvetoucích po téměř pouze travní, jejichž využití, složení a často zcela odlišný způsob ošetřování vyžadují důkladnější znalost problematiky pícninářství, pedologie, agrotechniky a fytocenologie, a to především od zahradních architektů, kterým je stále častěji svěřována kompetence pro vytvoření směsí pro luční a pastevní využívání, protierozní ochranu půd, napodobení konkrétního přírodního společenstva, a to vše s podmínkou zastoupení alespoň elementárního podílu bylin v porostu.
PEJCHAL (2005) definuje přírodě podobný vegetační prvek takto: Svým charakterem (druhová, prostorová a případně i věková struktura) se významně blíží jak rostlinným společenstvím přirozeného a polopřirozeného charakteru, tak i spontánně vzniklým společenstvím rostlin přírodě vzdáleným. Vykazuje tedy z praktického hlediska již nezanedbatelný stupeň autoregulace, respektive spontaneity, dlouhodoběji se však bez cílené péče neobejde. Jeho vlastnosti a/nebo širší kontext, ve kterém se nachází, jsou též výsledkem kompozičního záměru.
Dle této definice je termín „Louka“ vnímán jako přírodě podobný vegetační prvek, který nevylučuje druhovou pestrost, a jeho vlastnosti odpovídají záměru zahradního architekta. V zemědělské praxi je termín „Louka“ chápán jednoznačně produkčně a takto jej chápou i semenářské firmy, které se výrobou směsí zabývají. V odborné literatuře není termín „Louka“ pevně definován, termín „Květnatá louka“ je také zavádějící, a proto je při každém kompozičním záměru nutné podrobně specifikovat a jasně stanovit cíl, kterého chce zahradní architekt na zájmové ploše konkrétním návrhem dosáhnout. U druhově pestrých porostů je tento problém zcela zřejmý a rozpor je daný především odlišným vnímáním jednotlivých uživatelů. Porost, který může být jedním člověkem chápán jako velice cenné druhově pestré společenstvo, je jinými lidmi vnímán jako zaplevelená neudržovaná plocha, která do krajiny nebo veřejné zeleně nepatří.
Z hlediska hierarchie trávníkářského třídění porostů spadají všechny extenzívně pěstované travní, travinnobylinné i vyloženě druhově pestré porosty do kategorie krajinných trávníků. „Krajinný trávník“ dle ČSN 839031zahrnuje převážně extenzivně využívané a/nebo pěstované porosty ve veřejné a soukromé zeleni, v krajině, u komunikací, na rekultivovaných plochách, druhově bohaté porosty lučního charakteru. Jedná se o trávníky se širokým spektrem použití podle účelu a stanoviště, např. jako ochrana proti erozi, odolnost na extrémních stanovištích, základ pro rozvoj stanovištně vhodných biotopů, zpravidla nezatížitelné nebo jen málo zatížitelné. Nároky na péči jsou u krajinných trávníků velmi malé až střední, ve zvláštních případech až velmi vysoké. Kategorie krajinný trávník dle výše uvedené definice zahrnuje veškerá travní společenstva mimoprodukčního charakteru.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v zahradní architektuře se propojují poznatky a terminologie mnoha směrů a ne všechny typy porostů lze jednoznačně zařadit do konkrétní škatulky, protože právě kreativita zahradní architektury zavedené stereotypy nabourává. Aniž by bylo záměrem popřít všechny definice a aktivně používané a v praxi zavedené termíny, je nutné uvědomit si odlišnosti ve vnímání architekty používaných výrazů jak veřejností, tak i odborníky z jiných oborů.
Druhově pestré směsi s různým podílem bylin jsou zařazovány mezi trávníky také v sousedních zemích. V EU je obecně uznávanou normou kategorizace trávníků německý systém „Regel-Saatgut-Mischungen – Rasen“ (RSM). Dle tohoto systému jsou trávníky z hlediska účelu pěstování a intenzity ošetřování zařazeny celkem do osmi kategorií (tab. X) a v jejich rámci do různých typů. Extenzivní trávníky patří do kategorie 7 – „krajinné trávníky“ s typy: 7.1 – standardní (bez bylin nebo s bylinami), 7.2 – pro suché podmínky (bez bylin nebo s bylinami), 7.3 – pro vlhké podmínky a 7.4 – pro polostín. Zvláštní kategorií extenzivních trávníků jsou druhově bohaté „biotopové trávníky“, pro něž je navrženo několik typů druhově bohatých směsí se zastoupením trav a bylin vyhovujících daným stanovištním a klimatickým podmínkám, a to v poměru cca 70 : 30 (kategorie 8).
U každé kategorie jsou uvedeny doporučené ekologické podmínky pěstování, úroveň ošetřování a výsevek v g.m-2. Základní charakteristikou je však výběr vhodných druhů do směsí; skladba směsí je rámcová a procentické rozmezí jednotlivých komponent ve směsi umožňuje přizpůsobit směs konkrétním stanovištním a pěstebním podmínkám. Specifikem je doporučená „minimální“ vhodnost odrůdy pro daný účel pěstování, vyjádřená ohodnocením ve zkouškách minimálně hodnotou 3 z 9 bodové stupnice.
Kategorizaci dle RSM je při navrhování směsí možné použít jako návod, ale rozhodně si tento systém neklade za cíl omezovat sestavování směsí pro konkrétní podmínky striktním vyloučením jiných vhodných komponent, které německý trh nemá k dispozici, a kterými u nás díky českému šlechtění semenářské firmy disponují.
Ekologie
Druhově pestré porosty hned několik předností. Vedle významné krajinotvorné a estetické hodnoty je to především omezení počtu sečí během vegetačního období a to na 2-3 seče. Dále již výše zmíněná podpora diverzity a to nejen rostlinných druhů, ale i mikroorganismů a živočišných druhů, kteří v těchto porostech nalézají útočiště. Obecně je udávána diverzita živočišných druhů v louce o řád výše než diverzita rostlinných druhů! V přirozených lučně-lesních ekosystémech se vyskytuje také dvojnásobný počet ptáků, než v ekosystému orné půdy. Floristické složení porostu je výsledkem komplexního vlivu celého ekosystému. Většina přirozených travních porostů se vyznačuje velkou proměnlivostí druhového složení. Poměrně stálé zastoupení druhů se udržuje jen na stanovištích, kde při menším počtu komponentů nejsou tak vyhrocené konkurenční vztahy. Změny podílů zastoupených druhů mohou být sezónní, každoroční, cyklické i trvalejšího charakteru. Široká druhová skladba květnatých luk je funkcí stanovištních podmínek a způsobu intenzity využívání porostu.
Druhově pestrá směs obsahuje v různém podílu určitý počet travních druhů, jetelovin a ostatních dvouděložných bylin. Druhové bohatství těchto porostů je dáno především zastoupením specifické skupiny dvouděložných rostlin, které se v průběhu let mění v závislosti na způsobu jejich využívání. Požadavky na vysoký počet rostlinných i živočišných druhů na stanovišti, zachování protierozní funkčnosti, odolnost vůči suchu, popř. i estetický dojem porostu, tzn. sladěnou, déletrvající a střídavou barevnost porostu, včetně využitelnosti jednotlivých částí bylin pro léčivé účely, předurčují i specifický přístup k tvorbě druhově bohatých směsí a jejich managementu. Mezi nezanedbatelná hlediska patří i problematika pylových alergií.
Druhově pestré luční porosty mají nezastupitelný protierozní význam. Nejen hmotnost, dobré prokořenění, ale i stratifikace a diverzita kořenové fytomasy přispívají ke zpevňování půdy na svazích a vytváří spolu s nadzemní fytomasou optimální ochranu proti odnosu zeminy a živin z ekosystému.
Zachování druhově bohatého společenstva je závislé na zemědělském hospodaření. Výrazné snížení pestrosti původních květnatých luk v nedávné době přineslo používání minerálních hnojiv a přesévání luk intenzivnějšími odrůdami trav a jetelovin. Produkce píce se zvýšila, ale rozmanitost rostlinného společenství se zmenšila. Některé dříve hojné luční květiny se staly vzácnými a dnes některé dokonce řadíme mezi ohrožené druhy. Příkladem toho jsou např. naše domácí orchideje, které jsou citlivé na jakékoli minerální hnojení a rostou jen na starých, od živin vyčerpaných loukách.
Vědeckými pracovišti je zpracován přehled rostlinných druhů, které pokud jsou v porostu přítomny, biodiverzitu zvyšují:
Trávy: ovsík vyvýšený, kostřava červená, trojštět žlutavý, tomka voná, sveřep vzpřímený
Byliny: Berník obecný, Kohoutek luční, Jitrocel kopinatý, Kmín obecný, Kopretina luční
Jeteloviny: Jetel luční, Štírovník růžkatý, Úročník lékařský, Hrachor luční
Obhospodařování krajinných travních porostů bude ve stále větší míře odpovídat požadavkům ochrany přírody. Květnaté louky se všemi přechodnými typy od suchobytných až po mokřadní společenstva s různou úrovní péče a časově diferencovanou dobou sklizně splňují požadavky na vytvoření přírodě blízkých biotopů.