Zařazení bylinných druhů do pícních směsí

V polopřirozených lučních a pastevních porostech se kromě trav a jetelovin vyskytuje také mnoho dalších bylin, z nichž některé vynikají vysokým obsahem živin, dieteticky působícími aromatickými látkami, jiné mají vysoký obsah mikroelementů. S rozvojem ekologického pojetí zemědělství a životního stylu preferujícího domácí suroviny produkované na menších farmách, roste zájem o druhově pestré pícní směsi s marginálním podílem bylin. Tento současný fenomén rozvíjí nejen estetickou složku vnímání barev a vůní, ale také zcela nezanedbatelně zvyšuje biodiverzitu porostu, protože životní cyklus některých druhů motýlů a hmyzu je na konkrétní byliny vázán. Při hodnocení porostové skladby porostu jsou v agrobotanické skupině ostatních bylin zahrnuty zástupci všech čeledí kromě Poaceae a Fabaceae (Klimeš, 1997).

Pícní kvalita porostů je ovlivňována řadou vzájemně korelujících faktorů, z nichž jsou považovány za nejdůležitější botanické složení porostů, hnojení a ošetřování pastevní plochy, způsob využití a vývojové stádium při spásání. Dostatečně pestré botanické složení porostu je jedním z faktorů, které v souhrnu tvoří kvalitu píce (Hrabě, Buchgraber, 2004). Vedle botanického složení je to množství píce na jednotku plochy, stravitelnost, chutnost a výživná hodnota. Dvouděložné rostliny se vyznačují nízkým obsahem vlákniny a proporciálně vysokým obsahem tzv. cytoplazmatických komponentů. O výživné hodnotě rozhoduje podle Hrivnáka (1981) více vývojová fáze než botanické složení, ale je nutno si uvědomit, že v píci jsou obsaženy také látky, které mohou mít negativní dopad na zdraví zvířete, snížení využitelnosti základních živin a tím i na užitkovost zvířat.

Počet bylinných druhů, které lze záměrně v pícních směsích použít, se podstatně liší od počtu druhů, které se v lučních a pastevních porostech skutečně vyskytují. Druhové složení víceletých porostů se dynamicky přizpůsobuje agroekologickým podmínkám stanoviště a pícní kvalita je často snižována výskytem naprosto nežádoucích bylinných druhů jako je např. jedovatý pryskyřník prudký (Ranunculusacris), přeslička bahenní (Equisetumpalustre) a ocún jesenní (Colchicumautumnale).

Při pastevním využívání je tolerován vyšší podíl bylin, než je tomu u lučních porostů. Při produkci sena dochází při vyšším podílu bylin ke značným ztrátám odrolem křehkých listových částí bylinných druhů. Důležitým aspektem, který bývá při tvorbě pastevních směsí často opomíjen, je volba defoliačně tolerantních bylinných druhů. Vlivem častého a nízkého spásání se pastevní porost mění ve prospěch druhů s přízemním rozložením asimilačních orgánů (pampeliška lékařská, kontryhel obecný, apod.) (Pavlů, Gaisler, Hejcman,2005). Pokud je při tvorbě směsi pro druhově pestré porosty biodiverzita faktorem významnějším než kvalita píce, pak je možné použít také druhy méně hodnotné, které sice mají nízkou krmnou hodnotu, ale významné jsou pro své mimoprodukční funkce (estetická, druhová diverzita). Mezi tyto druhy můžeme zařadit kohoutek luční (Lychnisflos-cuculi), šalvěj luční (Salviapratensis), chrpu luční (Centaureajacea) nebo kopretinu bílou (Chrysanthemumleucanthemum) (Skládanka, Veselý, 2007). Poměrně chutnou, ale na živiny chudší píci poskytuje také mrkev obecná (Daucuscarota).

Některé bylinné druhy jako např. prha arnika (Arnica montana)nebo zvonečník klasnatý (Phyteumaspicatum) by se vzhledem ke svým vlastnostem mohly jevit jako vhodné pro pícní využití, ale v přírodě jsou chráněné a osivo těchto druhů je proto v podstatě nedostupné. Respektování regionality genetického původu bylinných druhů při tvorbě druhově pestrých směsí je nezbytné při zakládání porostů v chráněných oblastech, ale optimální by bylo přihlížet k původu osiva při tvorbě směsí pokaždé.

Další skupinu bylin, které mají uspokojivou pícninářskou hodnotu, ale jejich použití ve směsi je třeba zvážit, tvoří byliny se sklonem k porostové dominanci (Hrabě, Buchgraber, 2004), které mohou celkově, ve vztahu ke způsobu využívání a nadmořské výšce zaujímat od 20 do max. 40 % v porostu. Pokud není tento podíl překročen, mohou se tyto doprovodné druhy pozitivně projevit v chutnosti, kvalitě a příjmu píce zvířaty.

 

Při porovnání pícninářské hodnoty jednotlivých rostlinných druhů podle Regala (1980) je možné při sestavování druhově pestrých bylinných směsí využít následující bylinné druhy:

 

Achillea millefolium – Řebříčekobecný má širokou stanovištní amplitudu, patří mezi nejrozšířenější bylinný druh v lučních a pastevních porostech. Řebříček je velmi chutný v mladém stavu, ale stářím klesá jeho stravitelnost, proto by množství řebříčku v porostu nemělo přesáhnout 10 % (Skládanka, Veselý, 2007). Jako léčivka posiluje cévní systém a používá se při žaludečních obtížích, obsahuje eterické oleje. Podle Klimeše (1997) má mimořádný význam pro mladá hospodářská zvířata díky vysokému obsahu fosforu (P: 0,400 – 0,650 % v abs. suš.) a dalších minerálních látek. Velmi dobře snáší spásání a sešlapávání pasenými zvířaty(Pavlů et. al., 2000).

 

Alchemilla vulgaris – Kontryhelobecný je chutným a hodnotným druhem. Poskytuje píci dobré kvality, působí dieteticky a po spasení dobře obrůstá. Je nenáročný na živiny a polohu, roste spíše na středně vlhkých až vlhčích stanovištích (Pavlů et. al., 2000). Při intenzivním hnojení z porostů ustupuje.

 

Anthriscus sylvestris –Kerblík lesní se hojně vyskytuje na vlhčích stanovištích. Při aplikaci vyšších dávek dusíku formou animálních hnojiv se stává ruderálním plevelem se sklonem k porostové dominanci. Uspokojivou pícninářskou hodnotu bylina vykazuje do nástupu kvetení, později stonky silně dřevnatí a jsou bezcenné.

 

Bistorta major – Hadí kořenvětší je převládajícím druhem na převlhčených půdách v chladnějších polohách. Patří mezi druhy se sklonem k porostové dominanci, regulace jeho výskytu v porostu spočívá v odvodnění a v časné seči. Přestože jej Holúbek et. al. (1997) i Regal (1980) řadí mezi bylinné druhy s uspokojivou pícní hodnotou, zvířata jej nepreferují.

 

Carumcarvi - Kmín kořenný patří mezi byliny s velmi dobrou pícninářskou hodnotou. Jedná se o dvouletou rostlinu, která se uplatňuje na úrodných vlhčích lokalitách ve všech oblastech. Díky ranému dozrávání se v porostech dobře rozmnožuje i generativně. Příznivě působí na trávení a snižuje nebezpečí nadýmání, v porostech je vhodnější jeho nižší zastoupení.

 

Cirsium oleraceum – Pcháč zelinný mí nízký obsah sušiny a vyznačuje se měkkou pící. Velké listové růžice vytváří na vlhčích až zamokřených lokalitách, kde se nejhojněji vyskytuje. Stonek je pro spásání tvrdý, zvířata upřednostňují chutné listy. Dusíkaté hnojení jeho výskyt v porostu podporuje, naopak při pravidelném sešlápávání je z porostu vytlačován.

 

Galium mollugo – Svízel povázka nemá produkční význam, ale jeho pícninářská hodnota je uspokojivá. Spásáním je z porostů vytlačován, hůře obrůstá. V mladém a zeleném stavu jej zvířata rády přijímají, při jeho vyšším zastoupení v porostu, dochází dle Holúbka et al. (1997) ke zhoršení kvality mléka. Vyskytuje se na kyprých humózních půdách, často na sušších stanovištích.

 

Geranium pratense – Kakostluční patří k rozšířeným druhům v mírných až středních polohách na půdách s vyšší zásobou dusíku. Patří k druhům se sklonem k porostové dominanci. Regal (1980)řadí kakost luční mezi druhy s uspokojivou pícninářskou hodnotou, alev pastvinách není obvykle skotem přijímán. I přes příznivou koncentraci N-látek a i koncentraci energie (NEL až 6MJ.kg-1 sušiny) se vyznačuje vysokým obsahem fenolických látek snižujících kvalitu píce a možnost její silážovatelnosti (Hrabě, Buchgraber, 2004).

 

Pastinaca sativa – Pastinák setý bývá nejhojněji zastoupen v ovsíkových loukách. Podobně jako např. kerblík a ostatní zástupci čeledi mrkvovitých ve starším stavu dřevnatí a při sušení se jeho listy odrolují. Při menším podílu v porostu působí před květem jeho listy dieteticky.

 

Plantagolanceolata - Jitrocel kopinatý poskytuje dieteticky hodnotnou píci, na začátku květu je jeho stravitelnost až 73 %, významné jsou také jeho léčivé účinky - působí antibakteriálně, při léčení ran, podporuje tvorbu žaludečních šťáv. Z porostů po prvních dvou letech ustupuje zřejmě pro nedostatek světla, nejvíce se uplatňuje v nižších porostech. Produkční význam je nízký.

 

Plantagomajor - Jitrocel větší indikuje utužené úrodné půdy. Přes jeho uspokojivou pícninářskou hodnotu je při větším rozšíření hodnocen jako plevelný druh, který vytváří nevyužitelné plochy. Jeho listová růžice je přitlačena k půdě, takže ji ani spasením není možné zužitkovat.

 

Rumex acetosa – Šťovík kyselý se vyskytuje nejhojněji na vlhčích lokalitách. Jeho kyselá příchuť, způsobená kyselinou šťavelovou působí při nízkém zastoupení pozitivně na chuť a příjem píce, při vyšším zastoupení je však jeho efekt opačný a může být dokonce podle Klimeše (1997) škodlivý. Má sklon k porostové dominanci, ale včasnou sklizní lze jeho rozšíření v porostu eliminovat.

 

Sanquisorba officinalis – Krvavectoten má širokou stanovištní amplitudu, preferuje vlhčí místa středních poloh. V nižších polohách roste na sušších stanovištích krvavec menší (Sanquisorba minor), který má podobné pícní vlastnosti. Krvavec toten poskytuje jemnou a chutnou píci s velmi dobrými dietetickými vlastnostmi a proti průjmovými účinky. Komplikovaně se suší kvůli nadměrnému odrolu a černání listů. Podle Klimeše (1997) je v letním období hojně napadán padlím. Na jeho výskyt je vázán životní cyklus motýl a modráska bahenního. Modrásek bahenní se vyskytuje se na mokrých rašelinných loukách, kde ve větším množství krvavec toten roste. Vajíčka klade na květní hlávky(hnědého nebo černopurpurového zbarvení) této rostliny na vzpřímeném stonku, které housenka motýla požírá.

 

Symphytum officinale – Kostivallékařský patří mezi druhy se sklonem k porostové dominanci (Hrabě,Buchgraber, 2004). Roste na vlhkých, dusíkem dobře zásobených půdách. Přestože má relativně drsné listy, zvířaty je dobře přijímán. Postupně dřevnatí, je nutné provádět rané sklizně.

 

Taraxacum officinale – Pampeliškalékařská se vyskytuje na mírně suchých až mírně vlhkých lokalitách prakticky ve všech oblastech. Při podílu do cca 10-15% v lučním porostu má pozitivní vliv na užitkovost zvířat, v pastevním porostu je tolerováno až 25 % pampelišky lékařské. Její listy jsou bohaté na bílkoviny a dobytek ji rád spásá. Podle Turka a Klimeše (1984)obsahuje značně vysoký obsah sodíku (Na 0,65-1,36 % v abs. suš.). Mléko a mléčné výrobky zbarvuje do žluta. Při sušení se křehké listy velmi snadno odrolují a často v seně plesniví.

 

Urtica dioica – Kopřiva dvoudomá patří mezi ruderální plevele. Ačkoli ji Regal (1980) zařazuje mezi druhy s uspokojivou pícninářskou hodnotou, je v zeleném stavu zvířaty obcházená a prakticky bezcenná. Kopřiva patří mezi nitrofilní a ruderální plevele se sklonem k porostové dominanci.

 

 

Návodem vedoucím k sestavení krmivářsky hodnotné druhově pestré a barevné směsi je možnost využití běžně dostupné pícní jetelovinotravní směsi jako tzv. kostry, kterou lze na základě dostupných a ověřených informací o krmné hodnotě a na základě znalosti druhů, jejichž přítomnost podporuje nebo brzdí zvyšování biodiverzity porostu, doplnit vybranými druhy bylin, trav a jetelovin, tak aby porost splňoval i požadavky na estetické a ostatní mimoprodukční funkce porostu v krajině. Pokud se v okolí zatravňované plochy nachází dostatek zdrojových druhově pestrých luk, lze předpokládat, že některé bylinné druhy se postupně v porostu stejně objeví, aniž by bylo nutné vynakládat zvýšené prostředky na pořízení jejich osiva, jako komponent přímo do směsi. Informace o úspešnosti pronikání rostlinných druhů v České republice na zatravněné plochy podává přehledně Jongepierová (2008). Přestože je zakládání porostů druhově pestrých pícních směsí z pohledu biodiverzity určitě vítáno a zájem o něj stoupá, na problémy naráží tento záměr v mnoha ohledech, ať už se jedná o cenu a skutečnou dostupnost komponent, technologii výsevu nebo dormanci osiva bylin. Proto se stále týká víceméně omezených privátních ploch zapálených nadšenců nebo oblastí chráněných území s velkým množstvím zdrojových luk (Bílé Karpaty), kde je semenný materiál získáván kartáčovým sběračem. Lze si jen přát, aby se tento trend dále šířil.

 

Ing. Marie Straková, Ph.D., Ing. Ľubica Janků, Ph.D., Ing.Josef Straka, Ph.D.

Agrostis Trávníky, s.r.o., Rousínov

 

 

Ke zpracování tohoto článku byly použity informace získané při řešení výzkumného projektu výzkumu a vývoje s identifikačním číslem 2B08020 as názvem „Modelový projekt zamezení biologické degradace půd v podmínkách aridního klimatu, realizujícího NÁRODNÍ PROGRAM VÝZKUMU II.

 

Použitá literatura:

HRABĚ, F., BUCHGRABER, K.:Pícninářství – travní porosty. MZLU v Brně, 2004, 149 s., ISBN 80-7157-816-9.

HRIVNÁK, J.: Prirodzený pasienoka jeho výživná hodnota. Náš chov, 1981, (41) 6, 260-262.

HOLÚBEK, R., et. al.: Lúkárstvo apasienkárstvo. Slovenská poľnohospodárska univerzita v Nitre, Nitra, 1997,129 s.

JONGEPIEROVÁ, I., [ed.]: Louky Bílých Karpat (Grasslands of the White Carpathian Mountains). – ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 2008, 461 pp. ISBN 978-80-903 444-6-4.

KLIMEŠ, F., : Lukařství a pastvinářství – Ekologie travních porostů. Jihočeská univerzita, ČeskéBudějovice, 1997, 140 s., ISBN 80-7040-215-6.

PAVLů,V., et. al., : Pastvinářství. Asociace soukromého zemědělství., 2000, 96s.

PAVLů,V., GAISLER, J., HEJCMAN, M.,: Extenzívní pastva a kvalita píce. In: HRABĚ, F., et. al.: Vše pro trávy a jetelovinotrávy. Ing. Petr Baštan, Olomouc,2005, s. 42-43. ISBN 80-903275-5-9.

REGAL, V., : Ekologické a biologické základy lukařství. In: Klesnil, A. a kol.: Pícninářství II, Praha, AF VŠZ, 1980, s. 18-49.

SKLÁDANKA, J., VESELÝ, P.: Travní porost jako krajinotvorný prvek. MZLU v Brně, Evropský sociální fond,2007, 60 s.

TUREK, F., KLIMEŠ, F., : Uplatnění a stabilita jetelovinv intenzívních travních porostech ve vyšších polohách. Rostlinná výroba,30, 1984, č.2, s. 177-183.